LÁSKA V PRAVDĚ

Pro Církev poučenou evangeliem je láska vším. „Bůh je láska.“ Z Boží lásky všechno vychází, díky ní vše se dotváří, k ní všechno tíhne. Láska je největším darem, který Bůh dal lidem. Sv. Pavel v listu Efesanům spojuje láskou s pravdou ve smyslu „veritas in caritate“ (Ef 4,15), je tu ale i spojení opačné a doplňující: „caritas in veritate“. Lásku jako takovou máme chápat, hodnotit a naplňovat ve světle pravdy. Je to potřebné hlavně v naší době, která relativizuje pravdu a často je k ní netečná či vzpurná. Pravda je světlo, které dává smysl a hodnotu lásce. Láska v pravdě znamená princip, od něhož se odvíjí sociální nauka Církve.

Jsou tu dvě kritéria pro morální jednání: spravedlnost a společné dobro. „Lidské město“, civilizace lásky, se nerozvíjí jen na bázi vztahů práv a povinností, ale mnohem více a především na nezištnosti, milosrdenství a společenství. Láska přesahuje spravedlnost a vždy ukazuje na lásku Boží, která je spásonosná.

Obecné dobro znamená dobro pro „celek nás všech“, jednotlivců, rodin, skupin až po dimenzi celé lidské rodiny, států a národů, k vytváření „Božího města“, k němuž směřuje smysl dějin lidstva.

Encyklika vzdává hold a čest památce Pavla VI. po 40 letech od vydání encykliky Populorum progressio a 20 let od encykliky Sollicitudo rei socialis, kterou Jan Pavel II. připomněl toto téma. „Láska v pravdě“ je velkou výzvou pro Církev ve světě postupné a pronikavé globalizace.

Rizikem této doby je to, že vzájemnému propojení mezi lidmi a národy neodpovídá etická vzájemnost svědomí. Sdílení dober a zdrojů, z nichž vychází skutečný rozvoj, se nezajistí jen technickým pokrokem a konvenčními vztahy, nýbrž potenciálem lásky, která dobrem přemáhá zlo.

Poselství této encykliky vychází z konstituce Gaudium et spes. Církev hájí a hlásá dvě velké pravdy: Tou první je, že celá Církev, v celém svém bytí a konání, když hlásá, slaví a jedná v lásce, směřuje k šíření celostního rozvoje člověka. Druhou pravdou je, že autentický rozvoj člověka se týká nerozdílné celistvosti osoby v každé její dimenzi. Bez perspektivy věčného života zůstává lidský pokrok ve světě bezduchým, zužuje se na pouhý růst majetku, mizí odvaha k úsilí o vyšší dobra, k nimž vybízí láska. Lidské instituce samy nestačí na tento úkol, potřebují Boha, člověk není svým samospasitelem. Jedině setkání s Bohem dovoluje vidět v druhém víc než „jen toho druhého“, nacházet v něm obraz Boží.

V kapitole je reflexe, jak v církevních dokumentech pokračuje kontinuita tohoto poslání Církve v průběhu času a proměn světové situace, k prospěchu lidí a jejich rozvoje.

V Božím úradku je každý člověk povolán k rozvoji, protože každý život znamená povolání.

Celostní lidský rozvoj jakožto povolání vyžaduje kromě svobody, aby se také respektovala jeho pravda. Poučena Pánem, Církev pozorně zkoumá znamení doby, vykládá je a nabízí světu „celistvý pohled na člověka a na lidstvo.“

Tam, kde je ignorován či zatemňován Bůh, mizí i schopnost poznávat přirozený řád a smysl a dobro se začne vytrácet. Primární nejsou hodnoty hmotného řádu. Ústřední postavení má vždy láska. Ve světě je nedostatek bratrství mezi národy. Dosáhnou ho lidé sami od sebe? V globalizovaném světě jsme si navzájem blíže, ale to neznamená, že jsme více bratry. Kristus nás volá, abychom jako Boží děti měli účast na životě samého Boha. „Caritas Christi urget nos“ – Kristova láska nás naléhavě vybízí... (2 Kor 5,14) Tuto naléhavost máme konkrétně uvést do pohybu „srdcem“ a dát aktuálním ekonomickým a sociálním procesům směr k plně lidskému cíli.

S odstupem času (od vize obsažené v encyklice Pavla VI.) shledáváme, jak opodstatněné byly obavy církve. Pouze technologické zaměření, kdy zisk je výlučným cílem, je-li dosahován špatnou cestou bez ohledu na společné dobro, ničí bohatství a plodí chudobu. Prvním kapitálem, který je třeba cenit a chránit, je člověk, lidská osoba ve své integritě.

Hlad stále kosí mnoho obětí mezi četnými Lazary, kterým není dopřáno sedět u prostřeného stolu boháčova. Sytit hladové je prioritní imperativ Církve. Je nezbytné, aby dozrálo solidární svědomí, které bude pokládat výživu a přístup k vodě za univerzální práva všech lidských bytostí. Podpora ekonomicky chudých zemí inspirovaná solidaritou může vést k opravdovému ekonomickému růstu i k podpoře výrobních kapacit bohatých zemí, kterým hrozí, že se budou potýkat s krizí.

Úcta k životu je téma, které nemůže být oddělováno od otázky rozvoje národů. Chudoba s následkem dětské úmrtnosti nebude vyřešena propagací antikoncepce a potratů. Legislativy, které nepřejí porodnosti, nemohou být nikdy ve službách pokroku a rozvoje. Podobně snahy o uzákonění eutanazie. Přijetí života a úcta k němu posiluje morální energii a činí lidi schopné vzájemné pomoci.

Pak je tu právo na náboženskou svobodu. Lhostejnost a ateismus je v rozporu s rozvojem národů, protože jim odnímá cenné duchovní i lidské zdroje. Nemůže existovat skutečný rozvoj provázený mravním úpadkem. Bůh je pravou zárukou rozvoje člověka. Pouhé lidské vědění zde nedostačuje, vědecké závěry nemohou dovést člověka k celostnímu rozvoji. Není napřed inteligence a potom láska. Existuje láska bohatá inteligencí a inteligence plná lásky. Láska nevylučuje vědění, ale vyžaduje ho, podporuje a zevnitř oživuje.

Pojem globalizace jako exploze celoplanetární závislosti představuje velkou příležitost, aby se země vymanily ze zaostalosti. Nicméně, nebude-li veden láskou v pravdě, může tento celoplanetární podnět vést naopak k dosud nepoznaným škodám a novým rozdělením lidské rodiny. Láska a pravda proto stojí před dosud nevídaným tvůrčím závazkem. Jde o rozšíření hranic rozumu a jeho uschopnění k tomu, aby poznával tyto mohutné nové dynamiky, usměrňoval a oživoval je v duchu „civilizace lásky“, jejíž sémě Bůh vložil do každého národa a každé kultury.

Láska v pravdě je silou, která utváří společenství, sjednocuje lidi způsobem, kde nejsou bariéry ani hranice. To nemůžeme dokázat pouze vlastními silami, ono překročení hranic k opravdové jednotě lidského rodu a bratrství bez jakéhokoli rozdělení, se děje skrze Slovo Boha, který je Láska. Ani ekonomická činnost nespočívá jen v tržní logice. Musí být zaměřena na dosažení obecného dobra. Ekonomická sféra není eticky neutrální ani svou povahou mimolidská nebo snad antisociální. Církev podporuje trh, kde vládnou autentické lidské vztahy, přátelství a společenskost, solidarita a vzájemnost. A co víc, kromě tradičních principů sociální etiky, jako je např.poctivost, odpovědnost, transparentnost, je tu hodnota dobročinnosti a daru jako význam bratrství. Zde jde o požadavek lásky a zároveň pravdy. Taková rozhodnutí jsou vždy morální povahy. Ekonomicko-podnikatelské jednání potřebuje formy přerozdělování a skutky, které mu vtiskují charakter daru. Nestačí řídit se ani tržním postojem „dám, abych měl“, nebo „dám z povinnosti“. Na obzoru se začínají objevovat nové, hlubší způsoby podnikání. Neexistuje trh dobročinnosti a dobročinné postoje nelze vymáhat prostřednictvím zákonů. Je třeba otevřenosti vzájemnému obdarování. Investice mají kromě ekonomického také morální význam.

Pravda o globalizaci a její základní étos je dán jednotou lidské rodiny a jejím rozvojem v dobru. Globalizace jako taková není ani dobrá, ani špatná. Bude tím, co z ní lidé učiní. Nemáme se stát jejími oběťmi, ale postupovat s rozvahou, vedeni láskou a pravdou. Procesy globalizace nabízejí možnost velkého přerozdělení bohatství na celoplanetární úrovni, k čemuž v minulosti dříve nedocházelo. Při špatném přístupu mohou vést k nárůstu chudoby a nerovnosti a mohou vyvolat i celosvětovou krizi. Rozšíření sféry blahobytu na světové úrovni nemají brzdit sobecké či protekcionistické a jednostranné zájmy. Právě zapojení rozvojových zemí dnes může umožnit i rozvinutým zemím lépe se vyrovnat s krizí.Všechny tyto obtíže globalizace mohou být překonány jen tehdy, když vezmeme na vědomí duši lidstva, tíhnoucí k pravé jednotě, ve které i teologická dimenze má své nezastupitelné místo a orientuje globalizaci lidstva ke vztahovosti, společenství a sdílení.

Práva předpokládají rámec povinností. Bez nich by se práva proměnila ve svévoli. Ve světě vidíme tíživý protiklad: V bohatých společnostech jsou někdy vymáhána práva zanedbatelná či zbytečná, včetně výstřelků v neřesti, jinde jsou zneuznávána elementární práva na život, potravu a vodu. Je tu především nezadatelná hodnota života a rodiny. Považovat růst populace za příčinu zaostalosti a ignorovat morálně odpovědnou regulaci porodnosti jsou mravně i ekonomicky chybné postoje. Sexualitu nelze regulovat na pouhý aspekt požitku, a sexuální instruktáž jako ochranu před nákazou či „rizikem“ zplození člověka. Považovat sexualitu za pouhý zdroj rozkoše vede k materialistickému postoji nátlakového plánování rodiny. Zde máme hájit práva rodin proti kompetenci státu a jeho restriktivní politice a vychovávat rodiče k mravně zralým postojům.

Jsme svědky, jak kdysi kvetoucí národy prožívají dnes fázi nejistoty spojenou s poklesem porodnosti. To vede ke krizi sociálního zabezpečení, zmenšuje uložené úspory i zdroje pro investice, oslabuje schopnost kvalifikovaných pracujících, zužuje „rezervy mozků“, z kterých má národ čerpat. Ochabuje tím důvěra v budoucnost, roste morální únava. Máme představit krásu rodiny a manželství v souladu s nejhlubšími požadavky srdce i důstojnosti lidské osoby. Máme se snažit prosadit integritu rodiny jako ústřední životodárnou buňku společnosti ve vztahu muže a ženy. Máme se mít na pozoru před zneužíváním či zaměňováním významu pojmu „etika“, které jsou často v rozporu s pravým dobrem člověka.

Velké povinnosti máme i k životnímu prostředí. Bůh ho daroval všem. Jsme za ně odpovědni vůči chudým, budoucím pokolením a celému lidstvu. Pokud se příroda a v ní i lidská bytost považuje za plod náhody či evoluce, ve svědomí se oslabuje odpovědnost. Pokud v přírodě nerozpoznáme výzvy ke zdokonalení a úkoly k naplnění, dopadá to tak, že se pro nás stává buď nedotknutelným tabu, nebo jí naopak zneužíváme. Je tu rozpor s křesťanským pohledem na přírodu. Příroda je výrazem plánu lásky a pravdy. Předchází nás a je nám dána Bohem jako prostředí k životu. Hovoří nám o Tvůrci a jeho lásce k lidstvu. I ona má být „sjednocena“ v Kristu na konci časů. Také ona je tedy „povoláním“. Je nám k dispozici ne jako „shluk náhodně rozsetých částic“, nýbrž jako dar Stvořitele, který určil její vnitřní řád a dal ukazatele její ochraně a péči o ni. Je však chybou považovat přírodu za důležitější, než je sama „lidská osoba“. To vede k novopohanství a panteismu. Z tohoto naturalistického pojetí nelze odvodit spásu člověka. Odmítáme i to, co směřuje k její technizaci, protože příroda není jen materie, s kterou si můžeme dělat, co se nám zlíbí, ale je podivuhodné dílo Tvůrce.

Člověk má uplatňovat odpovědnou vládu nad přírodou. Má ji chránit, užívat jí a kultivovat, aby mohla důstojně hostit a živit populaci, která ji obývá. Na naší zemi je prostor pro všechny. Máme však povinnost předat zemi novým pokolením v takovém stavu, aby ji i ony mohly důstojně obývat a dále kultivovat. Náš cíl je „posílit alianci mezi lidskou bytostí a stvořeným prostředím, které je zrcadlem stvořitelské lásky Boha, od něhož pocházíme a k němuž směřujeme“. Zdroje máme účinně využívat, nikoli zneužívat.

To vše nás vede k závažnému přehodnocení životního stylu, který inklinuje k požitkářství a konzumismu a je lhostejný ke škodám, jež z toho plynou. Církev má odpovědnost za stvoření a musí ji uplatňovat i na veřejnosti. Brání nejen zemi, vodu a vzduch, dary stvoření, které patří všem, hájí především člověka proti sebezničení. Zde ale nestačí jen omezovat ekonomiku či šířit vhodnou osvětu. Rozhodující je celkový morální stav společnosti. Bez respektu k právu na život a přirozenou smrt, tam kde se zavádí umělé početí, těhotenství a narození člověka, tam, kde jsou obětována lidská embrya výzkumu, tam končí pojem humánní ekologie i ekologie životního prostředí. Povinnosti k životnímu prostředí nelze oddělit od povinností k lidské osobě a vztahům k druhým. Nelze jedno vymáhat a druhé pošlapávat. Toto je závažný protiklad dnešní mentality a praxe, která ponižuje lidskou osobu, otřásá životním prostředím a škodí společnosti. Bůh je pravda a láska a ukazuje cestu k pravému rozvoji.

Jedním z nejhorších druhů chudoby, kterou člověk může zažít, je samota. I další druhy chudoby, včetně hmotné, se rodí z izolace, z toho, že se člověku nedostává lásky nebo z těžkosti milovat. Rozvoj člověka i národů závisí především na uznání, že tvoří jednu rodinu, která spolupracuje v pravém společenství, a nežije jen „jeden vedle druhého.“ Podstatná je zde důležitost vztahu. Rozhodující inspirací je křesťanská víra ve vztah tří božských Osob v jediné božské Podstatě. Trojice je absolutní jednota, neboť tři božské Osoby jsou čirou vztahovostí. Jejich vzájemné sdílení je úplné a pouto, které je pojí, je naprosté, tvoří absolutní jednotu a jedinečnost. Bůh chce i nás přidružit k realitě tohoto společenství. „Aby i oni byli jedno jako jsme my.“ (Jan 17,22) Znamením a svátostí této jednoty je církev.

Role různých náboženství ve světě jsou různé. Nelze tvrdit, že všechna náboženství jsou si rovna. Je třeba rozlišovat v duchu lásky a pravdy. Víme o zaostalých zemích, kde náboženské a kulturní dědictví svírají společnost v kastách, magických pověrách, nerespektují důstojnost lidské osoby a podrobují je temným silám. Zde se láska i pravda prosazují jen obtížně.

Křesťanství hlásá „Boha s lidskou tváří“. Tam, kde se vylučuje náboženství z veřejného prostoru, nebo kde fundamentalismus brání lidem se setkávat a spolupracovat na pokroku, tam je veřejný život ochuzován o cenné motivace a objevují se rysy útisku a agresivity. Kde není uznávána osobní svoboda, ztrácí se plodný dialog a žádoucí spolupráce. Rozum stále potřebuje být očišťován vírou. Také náboženství stále potřebuje být očišťováno rozumem.

Jde o Boží plán, svět není plodem náhody či nutnosti. Máme žít jako rodina před zraky Tvůrce. Princip subsidiarity je důležitým projevem bratrské spolupráce. Subsidiarita plyne z toho, že je tu účast na přebírané odpovědnosti v autonomii organismů, které zprostředkují úkoly v mnohotvárném rozčlenění. (Vyšší autorita nemá brát práva rozhodovat nižším složkám o tom, co patří do jejich kompetence.) Právě tento subsidiární charakter globalizace, spočívající na spolupráci a koordinaci v různých úrovních různého druhu, brání nežádoucímu monokratickému řízení, které škodí svobodě, zatímco subsidiární pojetí je podřízeno k prospěchu globálního obecného dobra. Tato subsidiarita jde ruku v ruce se solidaritou. Toto pravidlo máme mít stále na zřeteli.

Spolupráce na rozvoji se nemá týkat jen ekonomické dimenze, ale má se stát příležitostí pro kulturní a lidská setkání. Právě dialog, sdílení v lidské dimenzi, utváří a posiluje vztahy, na rozdíl od mechanismů neosobní technologické civilizace.

Také rozvojová pomoc chudým zemím je nástrojem tvorby bohatství pro všechny. Širší solidarita se má projevit i v podpoře lepšího přístupu ke vzdělání. Tím se nemyslí jen výuka nebo zaučení pro práci, ale úplná formace rozvoje lidské osoby. Je tu také fenomén mezinárodního turismu. Ten může podpořit rozvoj a kulturní růst, (i když se může stát i příležitostí k vykořisťování a morálnímu úpadku, např.tzv. sexuální turismus). Pozornost zasluhuje i problém migrace, obsahující dramatické výzvy pro solidaritu a spolupráci ve prospěch migrujících.

Je tu i spojitost chudoby a nezaměstnanosti. Chudí jsou v mnoha případech plodem porušení důstojnosti lidské práce. Práce má vždy podpořit rozvoj člověka a společenství. Pracující mají být respektováni a chráněni před diskriminací, mají mít svůj hlas. Jejich práce jim má poskytnout i prostor na rozvoji roviny osobní, rodinné a duchovní. Těmito cíli má být nesena i role odborářských organizací. V ekonomickém úsilí má být dominantní právě humanitární dimenze, má mít etickou a mravní odpovědnost, transparentnost v úmyslech i činnosti.

Morální aspekt má být zdůrazněn i ve výchově spotřebitelů k sociální odpovědnosti. Je tu i naléhavá potřeba reformy OSN i mezinárodní ekonomické a finanční architektury s větším ohledem vůči chudým národům. Vyvstává i potřeba světové politické autority, která se důsledně bude řídit zásadami solidarity a subsidiarity ve službě obecnému dobru a realizaci opravdového celostního rozvoje inspirovaného hodnotami lásky v pravdě.

Rozvoj lidské osoby upadá, kde si člověk nárokuje, že je jediným tvůrcem sebe samého. Upadá i rozvoj národů tam, kde se lidstvo domnívá, že může utvářet samo sebe pomocí „divů“ technologie. Stejně tak i ekonomický rozvoj se ukáže klamným a škodlivým, pokud se svěří jen „divům“ finančnictví, aby podporovalo nepřirozený a konzumní růst. Máme posilovat lásku ke svobodě, ale ne svévolné. Člověk musí jít „do sebe“ a rozpoznat velké normy mravního zákona, který Bůh vepsal do jeho srdce.

Ani technika není nikdy jen technikou. Vyjadřuje úsilí lidské duše o postupné překonávání hmotných podmíněností a je součástí mandátu člověka zušlechťovat a střežit zemi. Technika člověka silně přitahuje, protože ho vymaňuje z fyzických omezení a rozšiřuje jeho horizont. Lidská svoboda je však jen tehdy pravou svobodou, když na okouzlení technikou dovede odpovědět tím, že jí využívá v mravní odpovědnosti.

I budování míru vyžaduje nejen trvalou osnovu diplomatických vztahů, ekonomických či politických a kulturních výměn, závazků k zamezení válečných hrozeb a teroristických akcí. Máme mít na paměti hodnoty lásky, pravdy a vzájemného porozumění. I věřící křesťané se na tomto úkolu podílejí a dávají rozvoji národů a míru plný smysl.

S technickým rozvojem souvisí i vliv médií. Nemají být podřízena ekonomickému kalkulu, záměru ovládnout trhy a vnucovat kulturní parametry sloužící plánům ideologické a politické moci. Mají posilovat eticko-kulturní dimenzi globalizace a solidaritu rozvoje národů. Mají nás orientovat ve světle poznání a posílení obecného dobra. Média mohou být velmi platnou pomocí pro růst lidské rodiny a étosu společnosti.

Primárním bodem kulturního boje mezi absolutismem technicismu a mravní odpovědností člověka je dnes bioetika, delikátní a rozhodující oblast. Zde vyvstává základní otázka, zda se člověk vytváří sám, anebo zda závisí na Bohu. Jsou zde dva postoje, ono „buď – anebo“, na němž závisí vše: Buď rozum otevřený k transcendenci, nebo rozum uzavřený v imanenci. Zde si má vzájemně pomáhat křesťanská víra a lidský rozum. Rozum bez víry je odsouzen ztratit se v iluzi vlastní všemohoucnosti. Víra bez účasti rozumu riskuje, že se odcizí konkrétnímu životu lidí.

Oplodnění „in vitro“, výzkum na embryích, možnost lidského klonování je výzvou, aby se naše svědomí zásadně postavilo proti této „kultuře smrti“, která nastiňuje zneklidňující možné scénáře budoucnosti člověka. K rozšířené ráně interrupcí by se mohlo v budoucnu přidat i eugenické plánování porodnosti. Na opačném konci je eutanázie, scestný projev nadvlády nad životem člověka, který již není považován za hodný toho, aby se žil. Tyto praktiky živí materialistické a mechanistické pojetí lidského života.

Mnozí se pohoršují nad okrajovými záležitostmi a přitom tolerují neslýchaná bezpráví. Chudí ve světě neustále klepou na brány blahobytu, a bohatý svět riskuje, že už toto klepání ani neuslyší ve svém oslabeném svědomí. Jen Bůh zjevuje člověku člověka...

Problém rozvoje je těsně spjat také s naším pojetím duše člověka. Pravý rozvoj zahrnuje nejen materiální, ale i duchovní růst, protože lidská osoba je „jednota duše a těla“. Lidská bytost se rozvíjí, roste-li v duchu, vede-li dialog se sebou a se svým Tvůrcem. Člověk vzdálený od Boha je neklidný a nemocný. Jak bude takto oslabený člověk zvyklý na blahobyt reagovat v omezeních a obětech plynoucích z krize? Blahobytná, hmotně vyspělá společnost ignorující duši není nikdy na cestě ke skutečnému rozvoji, ale k prázdnotě, samotě, opuštěnosti, i přes všechny terapie tělesné či psychické. Bez duchovního a mravního dobra lidí neexistuje plný rozvoj a obecné dobro. Rozvoj vyžaduje nové oči a nové srdce schopné vidět dál než jen v materialistickém pohledu a vytušit v rozvoji „něco více“, co technika sama nemůže dát. Hnací silou je láska v pravdě.

Bez Boha člověk neví kudy kam a neporozumí, kým vlastně je. „Beze mne nemůžete dělat nic...“ (Jan 15,5) říká Ježíš. „Jsem s vámi po všechny dny až do konce světa.“ (Mt 28,20) Člověk není schopen založit pravý humanismus sám od sebe. Jen humanismus, který oživuje lásku a nechává se vést pravdou, objeví dar Boží. Uzavřenost vůči Bohu a ateismus lhostejnosti představuje dnes jednu z největších překážek rozvoje. Humanismus, který vylučuje Boha, je nehumánní. Láska Boží nám dává odvahu jednat a hledat dobro pro všechny. Bůh nám dává sílu bojovat a trpět z lásky k obecnému dobru, protože On je naše Všechno, naše největší naděje.

Rozvoj potřebuje křesťany s rukama vztaženýma k Bohu v prosebném gestu modlitby. Kéž se všichni lidé naučí modlit se k Otci a prosit ho slovy, která nás naučil Ježíš sám... Připomenutí věty sv. Pavla z listu k Římanům (12,9): „Láska ať je bez přetvářky. Mějte v ošklivosti zlo, přidržujte se dobra. V bratrské lásce se navzájem mějte srdečně rádi, v uctivosti předcházejte jeden druhého.“ Kéž Panna Maria, Matka Církve, uctívaná křesťany jako zrcadlo spravedlnosti a královna míru, nás chrání a svou přímluvou nám vyprosí sílu, naději a radost nezbytnou proto, abychom i nadále s velkodušnou oddaností uskutečňovali závazek všestranného rozvoje celého člověka a lidstva.

V Římě u sv. Petra 29. června 2009

Tento stručný průřez encyklikou Caritas in veritate papeže Benedikta XVI. představuje sled podstatných myšlenek jednotlivých kapitol. Umožňuje zamyslet se nad nimi i širšímu okruhu věřících čtenářů. Vycházel jsem zejména z českého překladu pořízeného P. Dr. Josefem Beníčkem.

+ Josef Hrdlička